Smutné tance nad hroby obětí totalitních režimů

Dvacáté století přineslo kromě spousty dobrého naší zemi také dvě hrůzná období nadvlády totalitních režimů. Proto si jej bezpochyby stojí za to připomínat. A rozhodně by tato premisa měla stát nad všemi parciálními zájmy. 

Platí to i o tahanicích o Muzeum paměti XX. století.

Jde o zamotaný příběh, v němž se do hlavní role pasoval ředitel neziskové organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa. Ten byl totiž současně členem správní rady zmíněného vznikajícího muzea. Z ní ale nedávno za mediálního humbuku vystoupil. Svůj krok odůvodnil tím, že správní rada nepřijala usnesení ve znění, že sbírka vzpomínek Post Bellum neboli Paměť národa je pro muzeum využitelná a žádoucí. A rozjela se velmi smutná a nedůstojná přestřelka v médiích i na sociálních sítích, která mne velmi mrzí.

Chci zdůraznit, že si činnosti Post Bellum velmi vážím, považuji ji za záslužnou a byla bych velmi ráda, aby jejich sbírka byla ve vznikajícím muzeu využita. Zároveň jsem ale přesvědčena, že zejména s ohledem na všechny oběti totalitních režimů a rovněž lidi, které tyto režimy nejrůznějšími způsoby perzekvovaly, je nutné, abychom spojili síly a dokázali potlačit parciální zájmy a zejména politikaření. Když mluvím o nás, mám na mysli všechny demokraticky smýšlející lidi. Že bude muzeum vadit komunistům, protože bude zejména mladým lidem říkat pravdu o desetiletích jejich smutného vládnutí, je samozřejmé.

Takže o co jde. Když se vedla debata o budově, ve které by Muzeum paměti XX. století mohlo být vybudováno, konkrétně se jedná o takzvaný Dům pážat, jednopatrový renesanční sgrafitový palác v zákoutí Nového světa na Hradčanech, tak Mikuláš Kroupa na jednání správní rady neuvedl, že o má o tuto budovu zájem i Post Bellum. Už vůbec nám nesdělil, že mu byla budova slíbena radní pro kulturu Hanou Třeštíkovou (Praha sobě). Stejně tak neprezentoval, že hodlá sbírky Post Bellum věnovat muzeu darem bez jakýchkoli podmínek, jak tvrdí nyní.

Celá správní rada tak žila v domnění, že Mikuláš Kroupa táhne s námi za jeden provaz. Poté však vyplavala na povrch informace, že o budovu má zájem i Post Bellum. Následně se objevila další informace, že si své sbírky cení na 170 tisíc korun měsíčně. Nelze se tak nikomu divit, že to vše vedlo k nedůvěře a rozepřím. Zejména, když se Mikuláš Kroupa navíc pouštěl do úplně zbytečného politikaření třeba i na mou adresu a mé členství v Občanské demokratické straně. Moc dobře přitom věděl a ví, že se dlouhé roky věnuji problematice II. a III. odboje prostřednictvím sdružení Publicum Commodum.

Nyní Mikuláš Kroupa vysvětluje a tvrdí, že vše bylo jinak. Doprovází to zbytečnými ataky na adresu tu hany Marvanové, tu historika Petra Blažka a dalších. Je to strašná škoda. Všemu se přece dalo předejít, kdyby hrál Mikuláš Kroupa od začátku s otevřenými kartami. Jenže on měl eso jménem Post Bellum dlouho schované v rukávu.

Nejhorší na tom všem je, že nejvíc se této situaci mohou smát zmínění komunisti. Proto bych ráda vyzvala všechny, kterým leží upřímně na srdci památka obětí totalitních režimů, pravdivý výklad našich dějin i hodnoty, jakými jsou svoboda a demokracie, aby zastavili vzájemné výpady. Usedli znovu k jednacímu stolu. Vyjasnili si nedorozumění i vzniklé křivdy. Jsem přesvědčena, že nám jde o stejnou věc. A jsem také přesvědčena, že spolupráce muzea a Post Bellum pomůže k jejímu zdaru.