Vítězný únor nesmíme slavit, ale ani zapomenout

Právě dnes uplynulo skoro až symbolických 68 let od tzv. Vítězného února, tedy násilného převzetí moci v bývalém Československu komunistickou stranou. Jedná se o mimořádně smutné, ale zároveň naléhavě poučné výročí.

Někteří komunisté ho jistě dodneška slaví s nostalgickou slzou v oku. Každý slušný a demokraticky smýšlející člověk by si ho měl připomínat také. Jako memento jednoho z nejhorších momentů naší země, který odstartoval čtyřicet let totality, policejní i justiční zvůle, ekonomického i morálního marasmu, ze kterého se vzpamatováváme dodneška.

Nesmíme zapomenout hned z několika důvodů. Pošlapali bychom památku tisíců obětí komunistického režimu, všech těch, kteří byli odsouzeni v politických procesech k trestu smrti, mnohaletému vězení či nucené práci například v uranových dolech, která nenávratně poškodila jejich zdraví, ale i těch, kterým totalitní režim nedovolil vystudovat, vykonávat oblíbenou profesi, cestovat či se jen svobodně vyjadřovat.

Nesmíme zapomenout ani kvůli budoucnosti. Ani dnešní společnost totiž není bohužel zcela imunní vůči snahám o ohýbání demokracie a okrajování svobody ve prospěch určitých zájmových skupin. Nelze si nevšimnout rostoucí oligarchizace a koncentrace moci i vlivu do velmi nízkého počtu rukou, stejně jako narůstající aktivitu Ruska, které se zřejmě stále nesmířilo s faktem, že opravdu nijak nepatříme do jeho sféry vlivu. Výročí „Vítězného února“ by mělo být jedním z okamžiků, kdy si můžeme uvědomit, o jaké riziko se jedná.

Svoboda a demokracie, i když to někdy neumíme docenit, je totiž jedním z největších výdobytků moderní společnosti.  Jedině demokratický režim totiž dává všem stejnou šanci žít tak, jak si přejí. Samozřejmě ani v demokratické a svobodné společnosti není život procházkou růžovou zahradou. Pečení holubi nikomu sami do pusy nelétají. Je třeba se snažit a bojovat. Někdo má větší štěstí než jiný.

Avšak svou vlastní vůlí, myšlením, schopnostmi a vytrvalostí může každý překonat těžkosti osudu a prosadit se. A nemusí se obávat toho, že jej nějaký kádrovák jediným škrtem pera pošle ze studií do kotelny, nebo se STB pod jakoukoli záminkou rozhodne zničit třeba celou jeho rodinu. I když to dnes mladým lidem může připadat neuvěřitelné, tak tohle se běžně dělo. A není to rozhodně tak dávno.