Od počátku loňského roku sleduji pokusy zavést v ČR trestný čin hanobení životního stylu třídy i podněcování nenávisti k homo, trans a asexuálům. Měli bychom tím respektovat rozhodnutí Rady Evropské unie.
Zdroj: důvodová zpráva Ministerstva spravedlnosti k návrhu novely trestního zákona z roku 2016.
Návrh ministra nebyl poslaneckou sněmovnou prohlasován. Zůstal zachován zdravý rozum, alespoň v tomto případě. Nově tak by bylo trestné třeba podněcování nenávisti proti jednotlivci, který odmítá své pohlavní znaky, prochází změnou pohlaví nebo tuto změnu naopak odmítá nebo dokonce nemá vůbec žádný zájem o sex a necítí mít pohlaví.
Poněkud jste se v tom ztratili? Nejste sami. Osobně si začínám v tomto dnešním světě připadat trochu cizí a zmatená.
Aby bylo jasno. Podněcování nenávisti vůči komukoli je špatné a má být trestáno. Pokud by důvodem nenávisti měla být pouze rasa, sexuální orientace, náboženské přesvědčení a podobné atributy, je to špatné dvojnásob.
Jsem ale zároveň přesvědčena o několika věcech. Zaprvé o tom, že Česká republika a česká společnost je například v oblasti přístupu k sexuálním menšinám jednou z nejtolerantnějších na světě. Zadruhé, že na ochranu menšin naprosto postačuje náš stávající trestní řád. Zatřetí, a to je možná nejdůležitější, že by při tvorbě trestních zákonů by měl být zastoupen zdravý rozum namísto slepého následování příkazů, které vypadly z bruselského skleníku politické korektnosti.
Tu totiž považuji za vysloveně nebezpečnou. Jedním z jejích principů totiž je, že stále víc a víc omezuje evropskou většinu a nutí ji měnit dosavadní životní styl. Jednou se chrání menšiny, podruhé se bojuje s globálním oteplováním, jindy zase zavádějí povinné kvóty na všechno možné.
Další věcí, která mě zvedá ze židle, je tlak na to, aby se problémy týkající se marginálního množství lidí stavěly na piedestal před oči většiny. To je přesně případ práv výše zmíněných sexuálních menšin. Plně chápu, že transsexuálové mají své problémy. Rovněž věřím, že musí čelit negativním projevům některých jedinců. To se nesmí zametat pod stůl. Ovšem kolik takových lidí je? Podle toho, jak často o tom čtu v novinách, to vypadá, že jich jen v České republice musí být snad stovky tisíc. Ve skutečnosti je to poměrně malá komunita. A není pochyb, že práva musí být hájena stejně, jak většiny, tak menšiny.
Své problémy mají přitom všichni. Když už chceme škatulkovat, tak můžu zmínit heterosexuály, nebo třeba živnostníky, zaměstnance či nezaměstnané, seniory či křesťany. Ovšem tyto skupiny dohromady tvoří většinu. A ta je, zdá se, trnem v bruselských očích.
Na většinu se neustále nakládají nové a nové povinnosti. Je nám nařizováno, že musíme hájit práva menšin. V pořádku, chraňme je. Ale co naše práva? Co naše problémy a starosti? Jsem heterosexuální , bílá , vdaná žena, matka a babička. Celý život tvrdě pracuji. Mám se za to stydět? Nemám právo říkat své názory a hájit své zájmy?
Politická hyperkorektnost současných bruselských (j)elit je podle mě cestou do pekla. Já do něj spadnout nechci. Stačí mi, že balancujeme na jeho hranici. Proto budu své názory říkat nahlas.
