Právě při výročí srpnové okupace bychom si měli znovu a znovu uvědomovat, že demokracie není něco automatického, do čeho se jedinec narodí a tak to navždy zůstane. Velmi rychle se ztrácí a může se změnit v totalitu, ač zpočátku skrytou Když občan najednou zjistí, že není vůbec svobodný, tak už bývá bohužel pozdě.
Především a zejména pro ty, kteří buď z naivity anebo ze své podstaty myšlení tvrdí, že před 17. listopadem 1989 bylo líp, je nutné neustále zdůrazňovat, že komunismus je totalitní systém a je nereformovatelný. Že je to totalitní systém, který vraždil ty, kteří nesouzněli s vládní komunistickou ideologií a nedával lidem, žijícím v daném totalitním systému, žádné svobody. Pouze povinnosti a všudypřítomný strach. O svou rodinu, o sebe, o své přátele. Z mého pohledu je proto připomenutí 21. srpna 1968 a sedmi dnů, které následovaly, čím dál více aktuální.
Demokracie, byť je nedokonalá, neb i člověk je nedokonalý a může podlehnout různým svodům, je totiž jediný slušný a možný společenský řád, kde jsou osobní svobody občanů zaručeny.
Ústavou a systémem právních záruk, kdy občané, pokud jsou moudří, si dobře zvolí své zástupce do volených orgánů parlamentní demokracie. Anebo, a je to jejich vůle daná demokratickým zřízením si nezvolí dobře, ale náprava je vždy možná. Příštími řádnými či mimořádnými volbami. Pokud ovšem nepřijde, tak jak to z historie známe, „obroditel“ a populistickými řečmi nezmanipuluje netušící většinu k obrazu svému. A zde svoboda končí a nastává druh totality.
Z pohledu těch, kteří onu dobu nezažili – a to tak bývá – to může být výročí nějaké vojenské operace. Na papíře to tak vypadá. Ale pro životy mnohých rodin a části společnosti, kdy po stalinistických padesátých letech přišlo uvolnění, znamenala šedesátá léta naději na možný konec komunistických represí, otevření železné klece. Klece, ve které žili naši rodiče, prarodiče a my, jejich děti či vnuci.
Jako mladí lidé jsme Pražské jaro prožívali s nadějí, že totalitní klec bude zbořena. A pak přijely ruské tanky, my běhali po Václaváku ve snaze zvrátit vývoj, který byl plně v režii sovětského vedení, kolem nás střelba, první mrtví, ruští vojáci, tanky, zbraně. Pak jsme pochopili, že je to stejná okupace jako v roce 1938, jen místo Němců přijela vojska tehdejší Varšavské smlouvy a vývoj dál byl nezvratný.
A přišla normalizace a najednou byl zpět všudypřítomný strach, vyhazování lidí z práce, zavírání. Pamatuji si na všudypřítomné tanky, ve Stromovce se váleli ruští vojáci se samopaly, v místech, kam jsme si chodily jako děti hrát a kde jsme prožívali první lásky ...
Tehdy jsem měla poprvé, jako mladá, nezralá holka pocit neuvěřitelného hnusu a nenávisti vůči okupantům. Prožívala jsem to, co prožívali moji prarodiče a rodiče v době německé okupace.
A zde se dostávám k podstatě otázky. Bez roku 1938 by nebyl rok 1945, který hbitě využil Gottwald a v čele KSČ umně vymýval mozky všem, kteří zcela logicky byli rádi, že skončila válka a německá okupace. Rok 1948 byl pro nás hodnotová tragédie, bez roku 1948 by nebyl 21. srpen 1968 a následně by nebyl 17. listopad 1989.
A tato historická kontinuita by se měla neustále sdělovat napříč generačním spektrem. Mám stále sílící pocit, či spíše jistotu, že někteří, co prožili část svého života za komunistické totality, zapomněli a vychovávají své děti v duchu tohoto zapomnění. Považuji to za něco neuvěřitelného, co se nám v nečekané chvíli může neblaze vrátit.